Ruský přístup

Několik historke z nedlouhého pobytu, které snad trochu přibližují "ruský přístup"

1) Jedna holka (N) od nás měla domluveno s kamarádkou, která přijela s jinou skupinou, že budou bydlet spolu a vysvětlovala to ženský na administraci (A):
N: Dobrý den, já jsem se vás chtěla zeptat, jestli náhodou by nebylo...
A: Co chcete?
N: Jestli bych nemohla být s kmarádkou.....
A: Jak se jmenujete?
N: No, já jsme N. Kdyby....
A: Ano, máte pokoj xxx
A nebya naštvaná, prostě jenom je Ruska a nemá ráda, když se zdržuje, Je třeba mít čas na rozprávění, čaj a hloubání a ne se zatěžovat takovejma světskejma věcma, jako jsou zdvořilosti.


2) Jeden kluk od nás chtěl mermoocí do skupiny A1, protože neumí ani azbuku a začal se učit v letadle. Šel teda za administrátorkou, všechno jí lámanou ruštinou vysvětlil a ta řekla, že žádný problém. Ráno jsem se podíval na rozpis a on byl ve skupině B2, já A1. Prostě jeden kluk z Čech jako jeden kluk z Čech.

3) Před začátkem se dělá jenom rozřazení na filologové a nefilologové. Kdo není filolog, tak si prostě vybere skupinu kam chce a tam jde. Pokud se mu to zdá lehké, na další hodinu se přehlásí jinam a tak dále. Žádný testy, nic, prostě si to vyzkoušíš a zůstaneš tam, kde se ti nejvíc líbí.

4) Návštěva byhlášené restaurace Café Puškin na Puškinově náměstí. Přišli jsme odpoledne na kafe. Hned se nás ujmuli tři z asi deseti okolo stojících číšníků. V restauraci odpoledne nebylo moc hostů, takže měli čas se nám nanejvíc věnovat. Uctivé uvedení ke stolu, přisunutí židle, elegantně nám přinesli menu. To všechno ale bez jedinýho úsměvu, roboticky, bez jakýchkoliv emocí. Na naše přání, že si dáme kafe reagovali jenom neznatelným povytažením obočí. Kafe bylo vynikajíci, byť jsem se tam prostě nemohl cítit nějak moc příjemně, nebo snad vřele vítán. Taková je ale místní představa o luxusu, což chápu. Ruská duše si prostě věci představuje jinak a jistá strojenost asi k jistým místním kruhům patří....


V žádným případě nechci z těchto čtyř krátkých historek nějak soudit chování Rusů. Dokáží být velmi přívětiví a mám je rád. V komunikaci jsou nesmírně efektivní. Žádný "kdyby vám to náhodou nevadilo, já bych..." prostě řeknete, co chcete a je to.  Ruská mentalita je nastavená prostě trochu jinak než naše "evropská" (jak se tady říká všemu evropskému na západ od ukrajinských hranic).

Na závěr 2 "foodie" fotky.

Kýčovité keramické záchody v Café Puškin

Typické menu v místní menze: výborná kroupová polévka se se smetanou, skvělé masové pelmeně se smetanou, vše servírováno na rudém plastovém podnosu s hiníkovou vidličkou a lžíci. Nože se nevedou.

Sedmnáctihodinové obléhání Vladimiru

Ještě než začnu s velkým mnohadílným opěvováním matky všech měst - Moskvy, je třeba se podělit o velmi nedávní zkušenosti s obléháním Vladimiru. Kdo jste viděl Andreje Rubleva od Tarkovskýho, jsou to ty scény, kdy se házejí koně z hradeb a do hrdla zbožného křesťana  se nalévá rozhžhavené železo. Mimochodem, tenhle film jsem na střední hrozně nenáviděl a usnul při něm v kině.
Pro návštěvu dvou města zalotovo kolca (Zlatého okruhu: http://en.wikipedia.org/wiki/Golden_ring) jsme si vybrali zájezd organizovaný Institutem - jednak abychom si usnadnili dopravu slabých 250 kilometrů od Moskvy a jednak abychom si zas užili něco družby narodov.
Co nám bohužel nikdo neřekl bylo, že v sobotu, kdy většina moskvanů vyráží na daču, strávíme v buse cestou tam šest hodin. Ano, naše prdel poznala středověk. Byť autobus měl klimatizaci, řidič ji pouště jenom občas, aby se ušetřilo. Jela s náma taky postarší dáma v klobouku - profesionální průvodkyně a citovala nám celou cestu ty největší klasiky ruský literatury, což dělalo cestu ještě mnohem míň snesitelnější.
Ve Vladimiru, bývalém hlavním městě, jsme si rychle zvenku prohlédli sabor Sv. Dimitrije, Zlatou bránu, muzeum skla (awful - I hated it a lot) a vydali se na dvouhodinový oběd.

Největší skvost místního muzea skla.

 Zlatá brána ve Vladimiru

Nejde tak o ten salát s krabíma tyčinkama a majonézou, ale spíš o servírování. Rusové (stejně jako řada Američanů) není schopna najednou jíst vidličkou a nožem.

Po obědě jsme stihli ještě narychlo vstoupit do saboru Nanebevzetí. Hlavní atrakce tady jsou Rublevovy fresky z roku 1408. Mimochodem právě tady se odehrávala ona kostelová scéna z Andreje Rubleva, kdy tataři trestají zbožný křesťany.

Představte si koně, jak z tohodle kostela vyběhne kůň tryskem a za sebou  vláčí zbožného křesťana.

Suzdal naštěstí nebyl moc daleko, takže slabá hodina v buse a už si prohlížíme skanzen typický ruský vesnice. Poláci to potom komentovali "vot, kak u nas". Pak ještě sabor Nanebevzetí se super dveřma z rtuti (ty si ale zaslouží samostatný příspěvek) a jeden žesnský monastir v centru, v jehož saboru právě probíhala mše.

 Skanzen kostle - prý postaven tradiční metodou bez použití hřebíků.

Sáňky samochodky.

Družba se přesunuje směrem k saboru Nanebevzetí v Suzdalu.

 Ogurky s koprem cestou.

Car svícen - nosilo ho šest mužů.

Cesta zpátky do Institutu trvala potom už jenom čtyři hodiny. Suma sumárum, asi to za těch deset hodin v buse nestálo, přiště si asi rozmyslím další družbu a půjdu se radši družit na balkon.

I hate mornings

and hang overs. Včera jsme trochu balkon-surfovali. Projížděi jeden kuřácký balkon za druhým (jeden na každém ze čtrnácti pater - a každý jiný, protože opravy se tady vždy dělají postupněm po patrech) a seznamovali se s novýma lidma - horda asi 50 Francouzů, co jsem přijeli na stipendium, jemenský student učitelství ruštiny, parta Slováků, Polák, studentka posledního ročníku učitelství ruštiny z moskevský oblasti. Prostě družba jak má být.
Ráno jsem se probudil a zjistil, že nemůžu stihnout oběd, který jsem měl naplánovaný v moskevský kanceláři s lidma z AO. Po všech těch zmatených e-mailech, který jsem si s nima vyměnil to ještě vypadalo, že přijdu pozdě.
Pak jsem se ale podíval do e-mailu, psala E. "Tady fungujem trochu jinak, 11:30 je spíš druhá snídaně, radši se sejdem ve 12.30". Vot, důvod nenávidět tohle ráno o něco míň.

When at Sheremetyevo

...a máte vízum až od zítřka, budete muset počkat do půlnoci v tranzitním prostoru... (vyzkoušeno L., účastnicí akademickýho tripu do Institutu A. S. Puškina)...
...se dá s trochu snahy najít vychalezná Baltiak za příjemnou cenu....
...pokud už dvě hodiny čekáte u příletů na chlápka, který má zařídit odvoz, tak se může stát, že čeká u odletů....

When arrived to Государственный институт русского языка им. А.С.Пушкина.....

Státní institut ruského jazyka A. S. Puškina v Moskvě:

- umístněn na ulici Akademika Volgina v jedné z okrajových čtvrtí Moskvy, metro Běljajevo
- Harvard filologů z Ruska, Střední Asie, zbytku SNG a Severní Koreji
- centrum rusofilů z celého světa

Jak jsem se tady ocitl moc netuším. Bloudím chodbama patnáctipatrového paneláku, kde je umístěna kolej pro zahraniční studenty, všude potkávám studentky ruského jazkya a filologie z celého světa. Mezi nima občas nějaká spřízněná nefilologická duše - právník, archeoložka nebo třeba instruktor sportů v přírodě.... Nicméně filologové převládají asi tak sedmkrát. Je třeba se s tím ovšem popasovat - tenhle barák je tady prostě pro filology. Pokud někdo něco v tomhle ruso-filologickým světě znamená, tak sem aspoň jednou musí.
No a proč tu jsem já? O tom snad až někdy jindy......



Všeříkající fotka hlavního vchodu:



 Fyzický popis snad radši telegraficky: vevnitř čisto, byť poslední renovace proběhla nědy v osmdesátých. Pokoje jsou miniaturní, ale stejěn se do nich dokážou naskládat čtyři Afghánci (nebo dva občani EU) a žít tady pět let (to myslím ty Afghánce). Patnáctipatrová budova pro 1500 lidí má čtyři výtahy (fungují dva). Koupelna je sice trochu plesnivá, ale jinak čistá (s odvětráváním sovětští architekti samozřejmě nepočítali). V normálním moskevském létě v 35° se asi uvnitř tohodle obrovkýho paneláku přežívá těžko, my zatím máme 25° a je nám horko jenom trochu.
Ještě co se týče menzy - dostanete fajn kroupy, ale taky výběr z normálních jídel. Co se týče chuti a prostředí, úroveň menzy PF UK překonává asi tak o tři hvězdičky.

Jinak právě je 23.28 Moskevskýho času a venku už je kupodivu tma. Půjdu se napít chlorované vody z kohoutku a začnu se věnovat...eh....ruským povinnostem. O dnešní návštěvě Red Square příště.